Biatlon je ve zkratce kombinace střelby a běhu na lyžích. Zatímco u klasického lyžování prostě na závodníci na jedné straně odstartují, a na druhé doběhnou, biatlonistům se to zdálo nudné, a rozhodli se zpestřit si celou záležitost trefováním malých terčů. Ačkoli kolébkou moderního biatlonu je Norsko, jeho předchůdcem byly takzvané závody hlídek. Ten se poprvé jel už v roce 1924 v Chamonix, ale tehdy pouze jako exhibice za účasti armády. Závody hlídek se poté konaly ještě několikrát, ale samotný biatlon se na olympiádě objevil až v roce 1960.
Závodí se v několika disciplínách: stíhací závod, závod s hromadným startem, sprint a pak také štafety. Typicky program začíná sprintem. Ten se běhá u žen na 7.5 a u mužů na 10 kilometrů, s jednou střeleckou zastávkou v leže a jednou ve stoje. Rozdíly v cíli sprintu se pak přenášejí do stíhacího závodu, takže závodníci a závodnice startují v těch rozdílech, v jakých doběhli. Stíhací závod je delší, se dvěma střeleckými položkami v leže, následovanými dvěma ve stoje. Ženy běhají 10 a muži 12.5 kilometru.
Třicet nejlepších ze stíhacího závodu pak postupuje do závěrečného závodu s hromadným startem, takzvaného masáku. Ten je ze všech nejdelší. Ženy běží 12.5 a muži 15 kilometrů. Pak se ještě někdy běhá štafeta, která je čtyři sprinterské výkony za sebou. Zatímco normálně se za ránu mimo na terči chodí na trestné kolo, dlouhé 150 metrů, ve štafetě má na každé zastávce závodník k dispozici tři náboje pro dobití, a až poté jde na trestné kolečko.
Proč je ale biatlon tak atraktivní? Pořadí se rychle přelévá. Ani závodník, který je před poslední střelbou v čele, nemá nic jistého. Stačí, aby se mu roztřásla ruka nebo mu špatně foukl vítr, a jistý vítěz se rázem ocitá hluboko v poli poražených. Naopak i ten, kdo je kilometr před koncem mimo stupně vítězů se může rychle propracovat na vedoucí pozice. Závody jsou navíc velmi rychlé a na trati se pořád něco děje, takže divák nemá čas začít se nudit. A když to navíc cinkne i českým reprezentantům, je pak radost dvojnásobná.
