Asi každý ví, že naše země má poměrně dlouhou historii kinematografie. Nejstarší české filmy datujeme již do druhého desetiletí minulého století. Je tedy zajímavé se podívat, jak si stojí v porovnání se světem, a to nejen v dnešní době, ale také jak tomu bylo v minulosti. Ukazuje se totiž, že nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se mohlo zdát.
Je pravdou, že jsme začali poměrně nenápadně. Česká tvorba se na svém začátku příliš nelišila od jiných filmů, i když je pravda, že tehdejší technologie neumožňovaly příliš mnoho variací. Stačí si vzpomenout na černobílou barvu a němý zvuk, které byly značně limitující, zvlášť v porovnání s dneškem. O nejrůznějších tricích pak asi není třeba ani hovořit. Také je pravdou, že náš rozpočet se v žádném případě nemohl rovnat velkým studiím, což je ostatně jedna z věcí, které jsou konzistentní až dodnes.
Na druhou stranu je pravdou, že jsme se začali vyčleňovat přibližně ve třicátých letech, kdy došlo k poměrně velkému rozvoji a produkci řady ikonických filmů, z nichž mnohé se vysílají dodnes. Tomu pomohly i herecké hvězdy jako Nataša Gollová, Oldřich Nový či Vlasta Burian. Stále však byly spíše skromnější a rozhodně neměly ambici se prosadit na mezinárodním poli.
V průběhu druhé světové války došlo z pochopitelných důvodů k útlumu, a po nástupu komunismu se točila spíše naivní, budovatelská díla, i když se samozřejmě objevilo i pár klenotů. Žádný z nich však nevyčníval, dílem také proto, že již nebylo tolik talentovaných herců.

To je ostatně něco, co nás provází až dodnes. Ani v moderní době nemáme prakticky nikoho, kdo by dokázal pořádně hrát. A ti, co se dokázali prosadit, jako například Karel Roden, točí především zahraniční filmy. Je pravdou, že ani dnes nemají české filmy nějaký skvělý zvuk. V podstatě platí opak, kdy máme nízký rozpočet a špatné herce. Není tedy divu, že se od našich počinů světová média ve velké míře odvrací.